Tvorba webu. V základní úrovni jde „naklikání“ webu pomocí webové služby. Ve vyšší úrovni o editaci (ne vytváření od začátku) HTML a CSS kódu. Potřebné množství znalostí je opravdu výrazně vyšší, i když se předpokládá stažení vzorové šablony a její editace, přesto je potřeba znát dobře strukturu HTML souboru, základní tagy a parametry CSS. To vše předpokládá zkušenosti s tvorbou webu na úrovni editace kódu.

Návrh a tvorba databáze včetně základů SQL. Samozřejmě jednoduché databáze skládající se z několika tabulek, odborníci na podnikové databáze by se asi usmívali, ale přesto je to zásadní rozdíl oproti základní úrovni, kde se předpokládá pouze pochopení významu databází a jejich využívání, tj. plnění a editace dat, ne schopnost návrhu základní struktury jednoduché databáze.

Programování, strukturováné, objektové i vizuální. Asi nějvětší „skok“ oproti základní úrovni, kde jde pouze o pochopení pojmu algoritmus a vědomí, že jakýsi přesný strukturovaný postup je za většinou vědommých činností. Ve vyšší úrovni se opravdu programuje, množství požadovaných dovedností je oproti základu mnohonásobné.

Když jsem se před pár lety poprvé dověděl o inovaci vzdělávacího obsahu prostřednictvím jakýchsi Rámcových vzdělávacích programů, vznikla ve mne určitá (malá) naděje, že je to pokus alespoň částečně řešit jeden ze základních problémů našeho školství, kterým je podle mne vlastní obsah vzdělávání. Slovo kompetence ještě nemělo hanlivý nádech a představa tvorby ŠVP mne nechávala v klidu, stejně jsem měl vlastní vzdělávací plán svého předmětu (Informatika) dávno vytvořený a uvedený do praxe.
Naše (a myslím, že nejen naše) školství je však jako pohádka, ovšem od Járy Cimrmana. Pro ty, kteří jeho dílo dobře neznají: v Cimrmanově pohádce se pravidelně střídají dva momenty – moment očekávání a moment zklamání.

Co jsem (naivně) očekával:

• Že množství faktů vyžadovaných pro absolvování základní (a vůbec jakékoliv) školy bude sníženo.
• Že množství teoretických znalostí, které nemají s praktickým životem nic společného, bude omezeno.
• Že budou zahrnuty a posíleny pro dnešní život zásadní znalosti (například informatika, mediální a finanční výchova).
• Že bude dán určitý prostor na rozvoj pro život potřebných dovedností (tj. kompetencí).
Co se stalo:
• RVP opsaly ustálené osnovy všech předmětů. Ty se však „ustalovaly“ během 19. a v první polovině 20. století.
• Množství faktů se nezměnilo.
• Kompetence a některé potřebné oblasti byly občas někam přidány.

Výsledek je zřejmý:

Žáci se stále biflují množství faktů, které mohou najít na Netu a hlavně: které ke svému životu vůbec nepotřebují. Na rozvoj dovedností (a kompetencí) nezbývá prostor a čas, nové, pro současný život potřebné znalosti a dovednosti živoří na pokraji zájmu škol.
Poznámka: Nejsem zcela proti „biflování“ a vůbec netvrdím, že všechny informace jsou na Netu, tedy se je není potřeba učit. Vím dobře, že nová znalost musí zapadnout mezi znalosti již získané. ALE: množství teoretických znalostí jednotlivých předmětů je myslím zcela očividně přehnané a nepotřebné.

Problémem jsou odborníci aneb ryba smrdí od hlavy

Podle mého názoru je základní problém paradoxně v tom, že osnovy jednotlivých předmětů (pardon, oblastí RVP) vytvářejí odborníci na určitou oblast. Kteří, jak se obávám, nikdy (nebo už hodně dávno) neučili na základní (ani střední) škole a kterým (aby mohli být váženými odborníky) je většinou nemálo let. Jen málo takových lidí žije reálně v tomto století, vnímá změny ve společnosti vyvolané „vniknutím“ informačních technologií do života (hlavně mladých) lidí a změnami v přístupu mladých lidí ke vzdělání a k životu vůbec.
Tito lidé vidí důležitost svého oboru (o něco větší než těch ostatních oborů) a vidí z nadhledu množství „základních“ informací, které musí adept jejich oboru přeci ve škole získat. Proto „předměty“ bojují o každou rovnici, o každé datum a o každé dílo, které by žáci měli znát. Platilo to tak vždycky (tj. od Marie Terezie) a bude to platit, i když…
Obávám se, že nebude. Žáci nás svým „tichým“ odporem donutí množství znalostí omezit. Realita českého školství je myslím taková, že kromě gymnázií už více méně žáci „vítězí“ všude. A nebojují s nimi autoři RVP, ale „obyčejní“ učitelé, kteří často tuší, že je něco špatně, ale v současném českém školství je toho špatně tolik, že tento základní problém většinou nevidí.
Je to škoda – byla zde šance alespoň 20 % nadbytečných faktů ubrat a nabídnout více souvislostí, dovedností, prostě kompetencí :-)). Zájemci o obor by si fakta našli a ti, které určitý obor nezaujal, by měli o předmětu paradoxně větší přehled, protože v menším množství faktů je snadnější vytvořit řád a souvislost. Prostě – škoda.

Jako člen Výkonného výboru Jednoty školských informatiků (www.jsi.cz) jsem se podílel na mnoha diskuzích o smyslu a směřování výuky informatiky a využívání informačních technologií v českých středních školách. Často jsem měl pocit, že diskutujeme hodně o prostředcích a nástrojích výuky, dnes bych se proto chtěl zamyslet ještě obecněji nad tím, co je vlastně smyslem (cílem) výuky využívání IT technologií?

Článek je možné si stáhnout i jako prezentaci (PPSX, 300 KB).

O čem by měla být výuka IT ?

Odpověď je jistě jednoduchá, například: Znalý uživatel IT technologií, který je má jako běžný produktivní pracovní nástroj pro svoje studium, práci i soukromý život. Výklad této jednoduché odpovědi však je překvapivě složitý. Nebudu rozebírat názory, které jsem slyšel (nechám prostor do diskuze), uvedu svůj (soukromý) pohled.

Cílem uživatele je kvalitně zpracovaný dokument, který předá příjemci sdělení (čtenáři) informace tak, aby jim porozuměl a tedy s vysokou pravděpodobností podle nich usměrnil své jednání (koupil produkt, odsouhlasil projekt, naučil se vykládanou látku, dal jedničku…).

Z tohoto myslím logicky vyplývá pár důležitých bodů:

1. Uživateli je víceméně jedno, jakými nástroji dokument vytvoří.

2. Je mu také do určité míry jedno, v jakém formátu příjemce sdělení jeho dokument obdrží. Ví však, že různé formáty dovolují různé prostředky předávání informací.

3. Uživateli není jedno, co bude obsahem jeho dokumentu. (Přesněji, nemělo by mu to být jedno, neřeším motivaci mnoha „studentů“ :-).

4. Uživateli není jedno, zda jeho dokument cílová skupina uživatelů najde a zda mu porozumí.

5. Uživateli není jedno, jak jeho dokument na příjemce zapůsobí.

Ad bod 1: Nástroje nejsou prvořadé:

(Zobecněno, vůbec na to nutně nepotřebuje počítač. V dnešní době ale produktivní vytváření dokumentů bez počítače je natolik obtížné, že ho nebudu řešit – zabýváme se náplní IT.)

Ovládání (konkrétního) programu je tedy jen nutný prostředek k tvorbě dokumentu, nikoliv cíl. Svým způsobem je to nutné zlo. Ovládání operačního systému, správa a nastavení počítače pak jsou už z hlediska cíle činnosti zcela balastní a polykající neúměrný čas.

Z toho myslím plyne, že ovládání by mělo být zcela jednoduché a intuitivní, a správu (zabezpečení a nastavení) počítače by měla řešit specializovaná firma (při koupi přístroje, na dálku…). O první se tvůrci současných OS docela snaží, to druhé má ještě značné rezervy.

Zaměření se pouze (hlavně, převážně) na ovládání různých programů je proto nesprávné a jedná se o výuku dějin výpočetní techniky. Stejně pochybná je výuka techniky a technologií (současných, tedy z hlediska žáků – budoucích uživatelů – historických a překonaných), snad kromě několika základních principů nutných k pochopení fungování počítače jako celku.

Ad bod 2: Formáty také nejsou zásadní:

Současný stav, kdy mnoho firem kupuje kancelářský balík Microsoftu hlavně proto, aby mohly číst jejich firemní formáty dat, je doufám historickým paradoxem, který bude během N let (netroufám si interval pro přirozené číslo N určovat náplní učebnic dějepisu a ne ITZ.

Ale ještě obecněji: stejné sdělení je možné vyjádřit textovým dokumentem, ale také prezentací, webovou stránkou, obrázkem nebo videosekvencí. Znalý uživatel by měl umět určit vhodný formát pro svá data hlavně podle jejich obsahu a zamýšleného účinku. Ještě dlouho však bude více určující přenositelnost dat mezi platformami. Formát XML zde hraje zásadní roli pro porozumění obsahu a struktuře dat, ale neřeší (ani se myslím nesnaží řešit) jejich formátování – vzhled. Formáty jako PDF a SWF pak řeší výborně i zobrazení dat. (Řešení pomocí rastrových obrázků má tolik nevýhod, že není obecně použitelné.)

Poznámka: Osobně se domnívám, že dosáhnout libovolné editovatelnosti jakýchkoliv dat není kvůli písmům z principu možné, dosáhnout lze pouze čitelnosti obsahu kdekoliv.

Ad 3: Obsah je důležitý až nejdůležitější

Obsah dokumentu je myslím to nejdůležitější a jsem zděšen nezájmem mnoha studentů o takovou „blbinu“, „to se přece stáhne z Netu“. Jsem rád, že jak katalog ITZ, tak RVP pro gymnázia tuto oblast řeší. Pojmy jako kvalita informace, relevantnost informace, ověřování informací z více zdrojů, znalost autorského práva a správného citování zdrojů budou myslím (doufám) brzy mnohem důležitější, než znalost klávesových zkratek ovládání jakéhosi prohlížeče webu.

Ad 4: Metadata a struktura dokumentu nejsou okrajové věci

Školství žije v zajetí (hromadného, frontálního) předávání informací učitelem žákovi a většinou individuálního předávání informací žákem učiteli. Přesný popis dokumentů pomocí metadat zde proto není nutný a jeho důležitost je podceňována. Přitom metadata jsou nesmírně silný nástroj pro třídění a vyhledávání informací, uvědomte si, že pár dobře definovaných políček umožní najít konkrétní školní sešit v rámci celé sluneční soustavy (planeta, stát, škola, třída, žák, předmět).

Beletrie asi nemusí mít výraznou strukturu, většina informací, které se ve školství a v podnikatelské sféře předávají, však ano (protože to není beletrie :-). Jasná struktura dokumentu (členění nadpisy, do snímků, stránek) zásadním způsobem ovlivňuje jeho srozumitelnost (k čemu asi vznikly styly v textových a jiných editorech?).

Ad 5: Design výrazně ovlivňuje srozumitelnost sdělení

Firemní sféra neplýtvá prací designérů a grafiků na své informační materiály kvůli jejich kráse. Fakt, že způsob prezentace informace (její design) výrazně ovlivňuje její srozumitelnost a tedy pochopitelnost pro příjemce sdělení myslím mnoho učitelů IT ještě neví. Netuší to většinou ani absolventi pedagogických fakult, protože jejich učitelé to z mnoha důvodů neberou na vědomí. Možná mají lidé kolem IT pocit, že jim to nepřísluší, že se takovými věcmi nemají zabývat, že je to věc grafiků a umělců… Jestliže jim ale záleží na pochopení a přijetí jimi sdělovaných informací, měli by se touto oblastí začít zabývat. Není totiž potřeba se stát umělcem či grafikem, ale stačí si nastudovat a aplikovat určité množství zásadních pravidel dobrého designu, občas pak stačí jen respektovat kvalitně navržené šablony a neničit je vlastními výtvory.

Poznámka: V době přebytku informací je jejich design často určující, zda budou vůbec čteny. Vím, že to o skriptech na VŠ neplatí a možná proto vysoké školy tuto oblast zatím neberou vážně. Dnešní doba JE VIZUÁLNÍ, i když se nám to občas nemusí líbit (o „kvalitě“ politika rozhoduje jeho obličej a to, JAK umí mluvit, ne to, CO říká…), budeme na to asi muset reagovat.

Microsoft to ví

Co ví? Minimálně to, že struktura a design informací jsou opravdu důležité pro jejich přijetí. (Asi to opět trochu zkopíroval od Apple či od IBM Lotus Smart Suite.) „Prohrabte se“ způsobem práce s novými Office 2007 a pochopíte, že stačí jen znát pár výše uvedených principů a dodržovat je při tvorbě dokumentů a minimálně struktura a vzhled budou docela OK. Ovšem obsah záleží na každém jednotlivě…

Shrnutí aneb co bychom tedy měli učit?

Myslím, že bychom měli:

1. Naučit žáky hledat, hodnotit a používat informace v rozšířeném slova smyslu, tedy ne tak, aby uměli najít text na webu odpovídající na téměř jakékoliv zadání, ale také posoudit jeho kvalitu a věrohodnost a využít informace z více informačních zdrojů (jak obsahových – texty různých institucí, tak formálních – text, obrázky, video atd.).

2. Učit žáky vytvořit vlastní shrnující a nejlépe i dosavadní informace rozšiřující informační zdroje s  důrazem na jejich jasnou a přehlednou strukturu (ta vyžaduje i důkladnou analýzu) s akcentem na design předávaného sdělení. Nejlépe s využitím mnoha publikačních prostředků (texty, weby, prezentace), vše doplněné grafikou, která není „na parádu“, ale výrazně ovlivňuje srozumitelnost sdělení.

Z obou předchozích bodů pak plyne široký záběr, který by měl učitel IT pojmout. Zpracování informací od jejich získávání až po opravdu slušnou prezentaci není žádná „legrace“ a náplň pro samouky. Osobně jsem velmi skeptický k rozložení této náplně do více předmětů, zmizí systém ve výuce a současní učitelé se většinou sami výše uvedená pravidla potřebují naučit, jak jim tedy mohou vyučovat své žáky? Těm to však podle mých zkušeností problém nedělá. Sice neradi opouštějí formu kopírování hotových úkolů z netu, ale vcelku ochotně vstřebávají nutnost znalosti obecných zásad práce (s textem – ne jakýmsi wordem XY, tabulkami, prezentacemi, grafikou) a docela ochotně (ne jednoduše) se učí používat slušný design svých výtvorů. Tedy alespoň malý kousek optimismu na závěr.